Sally a spol..........díl 6. - Jak mi ujel autobus a pan Crab pustil do školy ruského špiona...

15. května 2007 v 14:15 | Darik |  Sally a spol.
Acho jo. Myslela jsem si, že dneska mě nemůže absolutně, ale absolutně nic rozházet, ale to jsem se teda pekelně spletla. Přišla jsem pozdě do školy, protože mi ten debilní řidič autobusu zabouch dveře před nosem, přivřel mi do dveří vlasy (při představě, že by se mi nepodařilo je včas vyprostit, a musela bych celej další život chodit jako skalpovaná....fuj...) a ještě mě stačil ohodil blátem u silnice. Takže jsem se seděla na lavičce u autobusový zastávky, vypadala jako zmoklá (nebo líp blátem ozdobená) slepice, a tvářila se jako pěkně nas...naštanej pittbul, kterej sedí uvázanej na řetěze u boudy a nedosáhne na misku s jídlem. Jedna milá paní, která šla zrovna kolem, mi dokonce nabídla kapesník, abych si utřela zablácenej ksicht, ale já jen nevrle odsekla, že jestli se jí můj styl s využitím bláta místo tužidla do vlasů a mejkapu nelíbí, ať mi klobouk políbí a dá si vodchod... (bože, já jsem ale egoista!). Ta paní neřikala nic, protože asi cítila, jak trapně mi teď zrovna je, pokrčila rameny a opravdu radši rychle odešla. Asi si myslela, že když jsem schopná chodit po světě s blátem na ksichtě, můžu jí úplně klidně udělat to samý nebo tak něco...
A tak jsem tam čekala na další autobus. Čekala a čekala a čekala a čekala...a nedočkala jsem se. Takže jsem musela jít do školy pěšky. Po cestě jsem samozřejmě jak jinak potkala spoustu sousedů a dokonce jednu třídu z naší školy, která šla zrovna dneska do muzea. Proč se mi musí pořád lepit na paty smůla? Občas, když jdu do školy pěšky (moc často se to teda nestává, protože jsem děsně línej člověk, a zvlášť po ránu, ale občas se přeci jen dokopu) tak nikdy nikoho nepotkam, třeba celou cestu. Ale já už jsem si zvykla na to, že mě možná v budoucnu korunují na největšího smolaře týhle planety (a nědělám si iluze, že existuje někde nějakej ufoun na jiný planetě, který by mi moh v počtu trapasů a smolných situací konkurovat...). Takže jsem se nějak dobabrala do školy, samozřejmě ale pozdě, protože jsem marně doufala v milosrdenství Boží, který by mi mohlo čirou náhodou poslat autobus, který by mě dopravil do školy, ale nestalo se tak. Jelikož naše škola je na ohromným kopci (tak dobře no, jenom na takovém malém krtčím kopečku , který nemá ani vlastní jméno), trvala mi cesta ještě dýl, než kdyby byla škola na rovince. Školní brána už byla samozřejmě zavřená. Stála jsem tam bezradně pár minut a nevěděla jestli brečet, rozčilovat se, řvát na školníka ať mi otevře, nebo se sebrat a jít jednoduše domů. Nejradši bych si samozřejmě vybrala to poslední, ale to jaksi nepřipadalo v úvahu. Řvát na školníka celkem nemělo cenu, protože je polohluchej a ještě k tomu teď dopoledne sedí určitě ve vrátnici s vrátnou a tlachaj. A vrátnice je přes celej dvůr a ještě za sklem. Takže zbejvalo jenom brečení nebo vztekání se...
Nebudete věřit mýmu štěstí (při tý mega galaktický smůle). Zrovna, když už jsem se chystala fakticky pořádně dopálit a začít kopat do bíle natřený školní brány, uviděla jsem školníka - pana Craba - jak si to mašíruje přes dvůr s koštětem a prospěvuje si "když jsem já byl mládeneček". Začala jsem máchat rukama jak magor a křičet, až ze mě (zaschlý) bláto lítalo, abych upoutala jeho pozornost (protože je fakticky nahluchlej, musela jsem nakonec do tý brány fakt kopnout. Až zvuk vibrujícího plechu a přiměl se na mě podívat). I když pan Crab nemá rád opozdilce a už vůbec né mě (to vám možná vysvětlím později, ale zatim ještě nemam pořádnou dávku odvahy se k tomu mega trapasu přiznat), otevřel skřípající bránu a nechal mě protáhnout se dovnitř. Při tom na mě kapku divně koukal, protože asi každý den nevidí někoho, kdo chodí do školy s obalenej blátem od hlavy až k patě, a ještě dělá, že si toho ani nevšiml... "Děkuju." pípla jsem. Zamručel jako že "v poho", zamkl znova bránu na zámek a dál pokračoval v prospěvování a mašírování si s koštětem napříč školním dvorem. Když jsem procházela školnim nádvořím, uvědomila jsem si, že ho ani neznam jinak, než jako místlo kde bylo normálně vždycky před osmou narváno, a davy lidí proudily sem a tam a žvanily, a poflakovaly se na mramorových obrubnících ještě před začátkem únavnýho denního maratonu, dneska tady ale nebyla ani noha. Ani ruka. Ani hlava. Ani "ň". Nádvoží vypadalo bez toho všeho mumraje po pravně dost divně. Jediná živá ruka, noha a "ň" byl pan Crab, kterej teď zrovna kráčel, zpívajíc svou oblíbenou ujetou písničku, k vrátnici, aby mohl vrátný slavnostně oznámit, že právě vpustil do školy zablácený strašidlo (nebude daleko od pravdy) a že vůbec neví, jestli to vůbec byl student naší školy (a měl by pravdu. Pod tím nánosem bahna jsem určitě nevypadala normálně, tedy jako Sally, ale jako ruskej špion, kterej chce s Rudou armádou obsadit náš gympl, nebo tak něco...).
Už jsem si myslela, že až přijdu do třídy a všichni se mi vysmějou za můj super novej make-up, pak konečně bude konec dnešní katastrofické nadílky...mega chyba..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Floyd | 15. května 2007 v 21:00 | Reagovat

:DDDDDDDDDDD to by mě zajímalo, co dalšího by mohla bejt chyba....:)

2 Floyd | 15. května 2007 v 21:00 | Reagovat

Ale je to upac skvely:)

3 Daggy | 16. května 2007 v 19:34 | Reagovat

Díky Floyde. Ty a Týna M. jste už pravidelní čtenáři, což mě těšííí!!! :D

4 Týna M. | 17. května 2007 v 15:12 | Reagovat

to víš no jsme takový účastníci v daggy klubu :D

5 Týna M. | 17. května 2007 v 15:19 | Reagovat

Chjo sem napjatá co je ta mega chyba :)

6 Daggy | 17. května 2007 v 19:07 | Reagovat

To já taky. Ještě jsem to nevymyslela :D

7 Kostík | 17. května 2007 v 19:36 | Reagovat

Máš dalšího účastníka klubu:-)

8 Daggy | 17. května 2007 v 21:35 | Reagovat

Jééé ahojky Kosťo! Jsem ráda, že si se konečně přikulila na můj blog! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.